Poslední červnový pátek bylo krásné letní počasí. Mám ráda slunce a teplo, a tak jsem měla od rána dobrou náladu a na výlet do Liberce jsem se moc těšila. Čekaly mě samé příjemné věci: návštěva kadeřníka, kafíčko s nejlepší kamarádkou Lenkou a možnost projet se zase autem po trase Praha – Liberec a zpět a vychutnat si požitek z jízdy po dálnici, na které znám každý kamínek. Rychlostí překračující běžnou cestovní míjet lesy, louky, pole, lemující tuhle silnici, stáda lesní zvěře, tu a tam se na nich pasoucí, italské písničky z mého oblíbeného cédéčka, ….to je pro mě nádherný způsob, jak se odreagovat, potěšit. Moje patnáctiletá dcera Elena mě doprovázela. Chtěla popřát dědovi Vaškovi k pětašedesátým narozeninám. Byla premiantkou v devítce, a protože už za čtyři dny končil školní rok, omluvila jsem ji ze školy a vzala s sebou na výlet. Jezdila jsem s ní ráda. Pustily jsme si rádio nebo cédéčko na plné pecky a zpívaly, měly radost, když jsme předjely nějakého namyšleného chlapíka v bavoráku nebo audině. Jen výjimečně jsem se nechala Elenou vyhecovat k honičce, ale občas jsem to pro ni ráda udělala. Byla vždycky pyšná, že její máma s Octavií předjíždí chlapy v mnohem silnějších autech. A přiznám se, I mně to dělalo dobře.
Cesta ubíhala rychle, v pátek ráno z Prahy málokdo vyjíždí. Všichni směřovali spíš opačným směrem, buď za prací do Prahy, nebo přes ní projížděli dál, na víkend. Šlápla jsem na plyn a s radostí sledovala, jak se ručička tachometru překlápí vpravo, daleko za hranici nejvyšší povolené rychlosti. Slunce svítilo na azurové obloze a ani jeden jediný bílý mráček nedával tušit, jaká obrovská bouře za několik hodin zničí všechnu pohodu a krásu mého světa a na dlouhou dobu mě ochromí – fyzicky i psychicky.
Sto dvacet kilometrů jsme v dobré náladě pokořily za pár desítek minut a já Elenu vysadila u domku mého bývalého tchána Vaška a tchyně Mileny. Domluvily jsme se, že na ni počkám ve dvě hodiny v dolním centru Liberce, u nákupního centra.
„Tak si to užij, myško. A pozdravuj všechny ode mně.“ To jsem dodala automaticky, dávno mi nezáleželo na názoru těch dvou.
„Jasně, mami. Taky si to užij. Pá.“ Bouchla dveřmi od auta, do podpaží vzala dárek pro dědu a než jsem se otočila, procházela brankou k domku.
Projela jsem úzkou ulicí mezi rodinnými domky a odbočila na hlavní, směrem do centra města. Slunce na nebi bez mráčku nabíralo na síle, ranní rosa už vyschla a mě čekaly příjemné čtyři hodiny. Kadeřnice Šárka, věčně usměvavá holka s dobrým srdcem a zlatýma rukama, právě zmáčkla knoflík na přípravu espresa, když jsem vcházela do dveří salonu.
„Dobrý den,“ s širokým úsměvem přede mě stavěla šálek kávy. „Jakou jste měla cestu?“
„Zdravím, Šárko.“ I když jsme se znaly dlouhá léta, zůstaly jsme u vykání a oběma nám to, zdá se, vyhovovalo. Vždycky jsme se vzájemně respektovaly a udržely si tak velmi přátelský vztah. A to I přes to, že Šárka byla každodenním svědkem mých rozvodových trablů s Romanem, scén v salonu, který nám tehdy oběma patřil a o který jsme vedli majetkový boj. Tenkrát I dnes byla vysoce profesionální, vědoma si, co jsme jí umožnili v její profesní kariéře získat a od čeho se mohla odrazit a těžit z toho dodnes.
„Cesta byla fajn. Jela jsme s Elenkou, vysadila jsem jí u dědy. Mám vás od ní pozdravovat.“
„Jo, děkuju. A jak se má? Už bude mít prázdniny, že jo?“
„No jo, však už nic nezamešká. Těší se šíleně na dovolenou. V úterý odlítáme do Ameriky. V pondělí si vyzvedne vysvědčení a v úterý báj báj, Praho.“
„Páni! Tak to bude mít super prázdniny!“ vykulila Šárka svoje I tak velké oči. „To se má. Bude to pro ní výborná zkušenost, že jo.“
„Hlavně jazyková. V září nastupuje na anglickej gympl. Sem na ní strašně pyšná, Šáry. Byly tam moc těžký přijímačky a Elen si přála už od října se tam dostat. Makala na angličtině, až sem jí obdivovala. Přečetla za šest neděl Šerloka Holmse v originále. Má osmsetšedesát stran!! Chápete to? Patnáctiletá holka.“
„Tak to je teda dobrá,“ kývala hlavou Šárka, rty semknuté pevně k sobě, do grimasy uznání.
„Prázdniny v Americe sou jednak trochu odměnou za výsledek přijímaček a za druhé dobrým tréninkem a přípravou na školní rok. Myslím, že pobyt tam jí ještě víc rozváže jazyk a rozšíří obzor.“
Mluvily jsme dál o Eleně, kterou Šárka znala od malička, o psech a o dalším úspěchu v kadeřnické soutěži,…. Dvě hodiny vlasové péče, v krásném prostředí salonu, utekly jako voda.
Rozloučila jsem se s milou kadeřnicí a ujistila jí, že na příští návštěvu vezmu fotky z dovolené.
„Hlavně se v pořádku vraťte,“ mávala ještě za mnou.
Vyšla jsem na ulici a dostala facku v podobě žáru, který stoupal z rozpáleného asfaltu. Bylo poledne. Nasadila jsem si sluneční brýle a zvedla nos ke slunci. Miluju slunce! Miluju teplo. Teď začíná mé roční období. Dlouhé, teplé dny, rozkvetlá příroda, zelené louky, které vydávají koncert cvrčků, ranní tráva plná rosy a zpěv ptáků. Zůstala jsem několik minut stát s hlavou zakloněnou a představovala si, kolik krásných dní mě až do podzimu čeká. A ty nejbližší ve znamení úžasné dovolené v New Yorku a na Floridě. S Alexem, jeho desetiletou Agátou a mojí Elenou.
S čerstvým melírem a perfektním střihem jsem se přesunula do kavárny, kde jsem se měla sejít s Lenkou. Sotva jsem si našla pěkné místo v rohu letní zahrádky, v příjemném stínu slunečníku, přišla mi esemeska: „Lindo, je mi strasne lito, ale musim pracovne k vyjezdu. Reditel me o to pozadal. Nezlob se. Ozvu se.“
Chvíli jsem byla mrzutá. Na Lenku jsem se těšila a na klábosení s ní ještě víc. Prožívala se mnou léta mé radosti I nářky, mé studium moderátorské školy, angažmá v televizi, profesní úspěchy I velká zklamání, rozvod a všechny mé bolesti s ním spojené. Já s ní řešila její lásky a vztahy, a stejně jako ona mě, snažila jsem se jí být oporou. Chtěla jsem se s ní podělit o cestovní horečku, kterou mám už teď z cesty do Ameriky, o své obavy, jak zvládneme přesun z New Yorku na Floridu na vlastní pěst, se dvěma dětmi, jak a kde si tam budeme vařit,…. a vůbec vše, co s takovou cestou souvisí.
Znovu jsem četla esemesku a žmoulala mobil v ruce. Přemýšlela jsem co odepíšu. To, že se budu teď kvůli ní dvě hodiny nudit, by nebylo fér.
„Co si dáte?“ promluvila na mě servírka, která se najednou objevila vedle mě.
„Preso s mlíkem a nějakou vodu, neperlivou.“ Přece jen si posedím a vypiju kafíčko, pomyslela jsem si. Ráda sedím venku na zahrádce a dívám se na lidi kolem sebe, jak jdou přes náměstí, prohlížím si, co mají na sobě. Někdy se bavím tím, že odhaduji o čem si povídají, nebo jakou mají náladu. Někdy je to docela snadné poznat.
Usadila jsem se pohodlně tak, abych měla dobrý výhled.
„Tady je to preso,“ pokládala vedle mě na stolek servírka tácek s nápojem. Jak foukal mírný vítr, zavála vůně kávy tak silně, až se mi v puse vytvořily sliny. Mám ráda silnou kávu. Vzpomněla jsem si na Pavlovovy psy a musela se usmát. Už jsem nebyla mrzutá.
Lence jsem odepsala: „Co se da delat :-(. Tesila jsem se na Tebe, ale s tim nehnem. Tak se mej fajn a brzy se ozvi. Pa. Linda.“
Náměstím procházeli lidé, občas se sneslo hejno holubů, než je se štěkotem rozehnal pes. Bylo krásně teplo, na nohy mi svítilo slunce, mé chuťové buňky se rozplývaly blahem. Vzácná chvíle pohody, s příslibem daleké cesty za oceán, byla ale tichem před bouří, která měla za pár minut zničit a rozbít všechno krásné, co v mém životě bylo.
————————————————————————————————
Se slastným mlasknutím jsem dopila kávu a kývla na servírku, že zaplatím. Zahrádka byla už úplně plná a byl nejvyšší čas opustit místo, kde to hučelo a šumělo lidmi, cinkaly příbory a bylo slyšet každé slovo od vedlejšího stolku. Na radničních hodinách bylo tři čtvrtě na jednu, sraz s Elenou jsem měla až za více jak hodinu. Prošla jsem přes náměstí a dala se dolů Pražskou ulicí do spodní části města. Je tu nově otevřené nákupní centrum. Venku už bylo horko, ale uvnitř příjemný chládek. Tady mi ta hodinka příjemně uteče, pomyslela jsem si. Vlezla jsem do prvního obchodu s oblečením, o kterém vím, že se líbí Elen. Chtěla jsem jí koupit něco nového na sebe na tu dalekou cestu. Procházela jsem uličkami mezi štendry, přehrabovala hromady triček na policích, prohlížela si košile, tílka a šortky na figurínách. V kabelce mi zvonil telefon. Číslo z pevné linky, které se objevilo na displeji, jsem neznala.
„Prosím?“
„Dobrý den, paní Šťastná. Tady doktor Najfl.“
Zvláštní, jak se člověku dokáží zobrazit před očima během několika málo sekund desítky, možná stovky obrazů, které se váží k určité situaci, ke konkrétnímu prožitku. Vybavila se mi návštěva u doktora Najfla, bývalého primáře chirurgie, který mi přede dvěma týdny vyoperoval nějaký výrůstek v prsu. Se slovy: „to je fibrom, takových sem už vyoperoval stovky, možná tisíce, za těch skoro čtyřicet let. Ale neměl by v tom prsu být, paní Šťastná, měli bysme to vyndat ven, víte, aby nám to později nezlobilo….“ Byla jsem překvapená z jeho stoprocentní diagnózy, bez jakékoliv kontroly přístroji nebo zobrazovací technikou. Neměl ani mamograf, ani ultrazvuk, jen rukama prohmatal místo, kde jsem cítila bulku.
„Je to absolutně ohraničený útvar, pravidelného tvaru, na sto procent fibrom,“ tvrdil tehdy. „Všechny, které jsem vyndal, byly jen vazivová tkáň, jen jeden byl maligní, a to ještě bylo sporné.“
Byl absolutně přesvědčivý – a kromě toho primář! Laik v rukách odborníka přece nepochybuje, nediskutuje, důvěřuje.
S úlevou jsem se mu svěřila do péče a byla ráda, že mě nehoní do nemocnice, na operaci a na všechny ty nepříjemnosti, které s ní souvisí.
„Ano, pane doktore?“ Měla jsem skřípnutý hlas, ani jsem nevěděla proč. Tušila jsem něco nepříjemného, poodešla jsem z obchodu na chodbu.
„Paní Šťastná, přišly ty výsledky z laboratoře. Je mi to líto, ale váš nález je maligní. Je to zhoubný nádor, a to až do okrajů, víte,“ pokračoval klidným hlasem, jako by mluvil o počasí. „Musíte na reoperaci. Uvidíme se v pondělí, až přijdete na vyndání stehů, jó? Pak to proberem a domluvím vám v nemocnici termín,“ suše pokračoval.
Už vím, co znamená: stála jako přimražená, hrůzou byla ochromená, ztuhla strachy. To vše by se dalo říct v té chvíli o mně.
„A ….a …ale, pane doktore,“ nemohla jsem mluvit, vlastně ani dýchat. „Ale…říkal jste, že …..,“ koktala jsem, „že je to fibrom.“
„Nebudeme to teď rozebírat do telefonu,“ rozhodl bez známek jakékoliv diskuze, „uvidíme se v pondělí a pak si řekneme další postup. To prso se musí přeřezat. Nebojte se, paní Šťastná, to dobře dopadne. Hezký víkend.“ Než jsem se znovu nadechla, abych se ho zeptala jak moc je to vážné, jaká léčba mě čeká, co to pro mě vlastně znamená,…a vůbec: jak dlouho budu žít? Desítky otázek se mi vynořovaly v hlavě, jen těžko nacházely cestu na jazyk a než jsem je stihla vyslovit, zavěsil.
Stála jsem strnule na chodbě nákupního centra a s úžasem se dívala na tmavý displej mobilu. Ukazoval jen čas: 13:02. Ta hrůza, která mě obcházela, byla obrovská. Právě jsem se dozvěděla, že mám rakovinu!! Mám rakovinu. Byla jsem sama, v Liberci, mezi cizími lidmi s informací, že jsem nemocná – smrtelně nemocná. Nevím jak, ale najednou jsem stála venku a neslyšela nic: žádné zvuky města, šumění větru, hlasy lidí, nic. Kolem mě projela tramvaj, jako bych ohluchla, ani tu jsem neslyšela.
V hlavě mi hučelo: mám rakovinu. Mám rakovinu. Bože, já umřu!
Nevěděla jsem co mám dělat. Strašně nutně jsem to potřebovala někomu říct, sdělit to, aby se mi aspoň trochu ulevilo. Nesnesla jsem být s tou informací sama. Ale komu? Komu zavoláte takovou zprávu? Mámě? Partnerovi? Nebo svému dítěti? Proboha!!
A ten Najfl? Jak může takhle jednat s pacienty? Jen tak zavolá před víkendem pacientovi, že je smrtelně nemocný a zavěsí? V pátek odpoledne, když už nemůžete nic dělat? Nikam jít pro radu? A přitom víte, že je celý víkend před vámi a musíte vydržet do pondělí, než se potkáte s tím doktorem, aby vám podal další, přesnější informace. Proč mi to zavolal? Nepočkalo by to do pondělí, až budu u něj v ordinaci? Kde je nějaká lékařská etika?
Stovky otázek mi lítaly v hlavě. Cítila jsem slabost v nohách, doslova se mi třásly kolena. Opodál byla lavička, zamířila jsem k ní. Dosedla jsem jen tak tak. Jít ještě dva tři kroky, upadla bych.
Nevnímala jsem horko, neslyšela zvuky, jen ty v mé hlavě.
Hodina, která zbývala do setkání s Elenou, utekla jako by to bylo pět minut. Ztratila jsem pojem o čase a ani nevím, jak jsem tam tu hodinu seděla, co se kolem mě dělo.
Necítila jsem vlastní tělo. Když se kousek přede mnou objevila Elen v doprovodu Vaška a Mileny, měla jsem pocit, že se mě tenhle svět netýká. Jako bych se dívala na film, přede mnou velké plátno a vše na něm v životní velikosti a v reálných rozměrech. Zvuk vypnutý a já jediný divák sledující děj vzhůru nohama. Ty moje – vlastní nohy – mi ale před chvílí přerazil doktor Najfl. A ta strašná bolest, kterou mi tím způsobil, mě vyřadila z děje, kterému se běžně říká : normální všední život. A začal jiný život – život vzhůru nohama.