Nasadila jsem si na nos sluneční brýle, aby nikdo neviděl výraz v mých očích. Neměla jsem je zarudlé a oteklé od pláče, vůbec jsem nebrečela. Je to zvláštní, ale uvědomila jsem si, že za celou tu hodinu hrůzy, ve které jsem seděla na lavičce před nákupním centrem, jsem neuronila ani slzu, ale vsadila bych se, že se z nich dalo vše vyčíst.
„Ahoj,“ usmál se na mě Vašek. „Tak ti ji vedeme.“
„Ahoj, Lindo,“ přidala se Milena taky s úsměvem, ale vynuceným. Byl to spíš škleb než úsměv.
„Ahoj.“ Nepoznávala jsem svůj hlas. Byl jiný. Dutý a cizí.
Elen byla evidentně spokojená, držela v ruce tašku s nějakým hadříkem a hned mi líčila, co dělali a kde byli. Její hlas ke mně doléhal zdálky, ale byla jsem ráda, že už aspoň vnímám zvuky.
Když skončila, Milena začala rozvíjet teorii, že by s Elenou rádi někam na týden k moři, třeba v září, když už není takové horko a davy lidí na plážích. Vaškovi horko taky nedělá dobře, má cukrovku a je po mrtvici. Mluvila a mluvila a já byla ráda, že nemusím udržovat společenskou konverzaci. Jen jsem kývala, brýle na očích. Sledovala jsem jak se pohybují její rty, slova splývala v melodii, kterou jsem dobře znala z dob dřívějších, z dob, kdy mi ještě na jejím obsahu záleželo.
„Jasně, ano,“ řekla jsem automaticky, když se mi zdálo, že je ticho a že bych měla něco říct.
„Tak nám ji zase brzy přivez,“ promluvil konečně I Vašek, a bradou ukázal směrem, kde stála Elen.
„To víš, že jo. Tak se mějte hezky,“ ukončila jsem naši krátkou konverzaci.
Podali jsme si ruce a rozloučili se.
„Mami, co ti je?“ ptala se Elen hned, jak jsme poodešli. Poznala na mě, že není něco v pořádku.
„Nic, myško. Jen jsem nějaká unavená.“
„A jsi v pohodě?“ zkusila to znovu.
„Jo, jo. Jsem, neboj.“
Těšila jsem se do auta. Tam je moje útočiště, mě dobře známý svět. Parkovala jsem v podzemních garážích, v autě byl příjemný chládek. Než jsem vyjela z garáží ven, měla jsem přehled o všem, co Milena a Vašek, co Roman, jeho dvě malé děti a kam pojedou na dovolenou.
„Mami, co nic neříkáš?“
„Ále,“ snažila jsem se o odlehčený tón, „volal mi ten doktor Najfl, víš.“ Dělala jsem jako že je to banální informace. „Moc mě nepotěšil. Přišly výsledky z laboratoře a nevypadá to moc dobře.“
„Aha,“ v hlase bylo znát velkou účast. „A co teda?“
„Nechci předbíhat, uvidím se s ním v pondělí,“ nechtěla jsem Elenu vystrašit, ale zároveň jsem měla strašnou potřebu o tom s někým mluvit. „Bude to ještě nepříjemný.“
Naštěstí si dcera nasadila sluchátka a tím skončila naše diskuze. Neuvědomovala si vůbec, jakou diagnózu bych mohla mít a co to obnáší. Celou cestu do Prahy jsem přemýšlela, jak to řeknu Alexovi. Bála jsem se, jak zareaguje. A taky jsem se bála o sebe.