Rakovina – dnes slovo skloňované ve všech pádech, každý den. Je jí plno: v televizních reportážích, v časopisech, každou chvíli se objeví článek, že ta a ta celebrita bojuje s rakovinou, mluví se o ní v rádiu, na ulici, stala se součástí každodenního života.
V době mého dětství a dospívání to bylo cizí slovo. Když jsme se dozvěděli, že někdo má rakovinu, byli jsme zděšeni a věděli jsme, že ten člověk asi brzy umře. Pamatuji si, jak u táty v chatové osadě žil chlapík – pan Plíšek, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu plic. To mi bylo dvanáct. Chodili jsme kolem něho po špičkách, strašně jsme ho litovali. Táta vyprávěl, jak měl Plíšek úplně spálený hrudník od ozařování a jak se mu kůže loupala v cárech, spálená tak, že byla černá. Půl roku po léčbě pan Plíšek umřel. Cítila jsem se za něj podvedená. Tolik trápení a bolesti s léčbou a pak stejně smrt! Několik dní jsem na to myslela.
———————————————————————————————–
Alex se mračil. Ne na mě, ale na situaci, ve které jsme se ocitli. Měl vztek na doktora Najfla, a oprávněný. Nejen proto, že mi tak necitlivě do telefonu, v pátek odpoledne sdělil zprávu o chorobě, které se běžně říká: smrtelná. Ale hlavně proto, že si vybavil absolutně neprofesionální jednání doktora přede dvěma týdny … a s ohledem na něj I riziko, do kterého mě dostal.
„Já toho hajzla zabiju,“ přecházel po pokoji s odhodlaným výrazem. „Víš jak strašně tě poškodil?“
„Vim,“ špitla jsem.
„Je mi zle, když si představim, co ti moh´ způsobit. A možná způsobil! Že´s k němu vůbec lezla!“
Celá záležitost s doktorem Najflem byla od začátku nešťastná.