Od následujícího dne byl Alex jako vyměněný. Přijel pro mě z práce domů autem, snažil se šířit kolem sebe dobrou náladu. Vyrazili jsme směr: nemocnice Na Homolce. Praha byla zacpaná, jeli jsme skoro hodinu, ale povídali jsme si a tak nám to ani moc nevadilo.
V čekárně mamografu jsem vyplnila formuláře se spoustou kolonek. Nevím, jestli se vůbec vyplněné informace zohledňují při vyšetření. V mém případě tomu tak nebylo.
Když se na světelné tabuli rozsvítilo moje pořadové číslo, šla jsem se do kabinky svléknout. Asistentka, která obsluhovala mamograf, se ptala:
„Máte nějaký problém s prsy?“
„Ano, mám bulku, tady,“ ukázala jsem přesně na místo.
„To je dobře, že mi to říkáte. Musím to nastavit tak, aby se nám to dobře zobrazilo.“
„Napsala jsem to I do těch papírů,“ dodala jsem, abych svému nálezu dala váhu.
„Tak, tady přitlačte hrudník,“ ukázala mi, jak se mám k přístroji postavit. Pořídila dva nebo tři snímky a totéž se opakovalo s druhým prsem.
„Můžete se obléknout a počkejte na chodbě na výsledky. Sestra vychází.“
„Ano, díky.“
Netrvalo to ani deset minut, sestra z vedlejší ordinace volala moje jméno. Nic neřekla, jen mi podala papír. Beze slova, bez vysvětlení. Hned jsme se s Alexem do papíru začetli.
„Hele, všechno je negativní. To vypadá dobře,“ hodnotil Alex.
„Jo. To je fajn.“ U všech kolonek bylo napsáno neg., nebo nula. Měla jsem vážně hroznou radost.
„Tak to mi spad´ kámen ze srdce.“
„No vidíš, máš to za sebou a bude dobře,“ z Alexova hlasu bylo znát, že má taky radost.
Stoupali jsme po schodech nahoru, směrem k východu z budovy. Pročítala jsem znovu papír s vyšetřením. V hlavě mi letěly myšlenky: co to tedy mám v prsu? Je to tuk? Asi to není nebezpečné…. Alex si všiml, že jsem zpomalila, protože jsem začtená do textu v papírech.
„Něco se ti nezdá?“
„Já to nechápu. Mám v prsu bulku. Jdu na vyšetření. Když to nic není, co to tedy je?“ Položila jsem si podivnou otázku. „Daj´ mi do ruky papír bez jedinýho slova, bez vysvětlení. Já sem ještě jakž takž gramotná v lékařských výrazech a trochu v latině, ale co třeba lidi, který sou úplně mimo?“
„Hm,“ kývnutím mi dal Alex za pravdu. „Tak se poď´ zeptat? Musej´ ti říct, co to je.“
Oba jsme se otočili na schodech jak na obrtlíku a běželi po nich dolů do suterénu, zpátky k ordinaci, odkud mi sestra vydala zprávu.
Sotva jsme dorazili ke dveřím, už už jsem natahovala ruku, že zaklepu, dveře se prudce otevřely a svižně z nich vycházela sestra. Obě jsme se lekly.
„Co chcete?“ v leknutí vyštěkla.
„Sestři, tady je napsáno, že mám všechno negativní, což je samozřejmě strašně fajn. Za to jsem moc ráda. Já bych ale chtěla, aby mi někdo řek´, co to teda v prsu mám?“
Sestra nebyla dobře naladěná. Než jsem domluvila, protáhla se kolem nás ze dveří, přes rameno kabelku a v poloběhu odsekla: „No tak to je asi ňáká tuková boule nebo cysta, ne?“ Byla k nám už zády a v myšlenkách už úplně jinde. Evidentně spěchala domů.
„Ale já bych chtěla slyšet přesně, co to je! Nejlíp od doktora.“
S úšklebkem se otočila zpět k nám, několika kroky se vrátila ke dveřím a houkla za ně něco, čemu jsme nerozuměli. Pak dveře znovu zavřela, zvedla vysoko bradu a rychlou chůzí pokračovala ve svém odchodu. Přes rameno nám oznámila, že „až doktor dotelefonuje, bude se vám věnovat.“
Bylo 16:04 hodin. Pochopili jsme s Alexem, že zdržujeme po pracovní době.