V autě bylo horko jako v pekle. Sotva jsem dosedla, rozbrečela jsem se.
„Alexi, já se bojím. Ten doktor měl vyděšenej výraz,“ vzlykla jsem. „Nejdřív ne, ale potom, co furt sledoval ten monitor,“ zase jsem vzlykla. Nemohla jsem ani popadnout dech, jak jsem brečela.
Alex nastartoval, aby se zapnula klimatizace a chytil mě za ruku: „Neboj, kočko, to ještě nic neznamená. Kdyby to byl problém, myslim, že by to ten mamograf ukázal. Vod toho přece ten přístroj je, ne? Jinak by ho mohli vyhodit….. Co řikáš?“
„Snad jo,“ vzlykla jsem.
Alex vycouval z řady aut a pomalu jsme vyjížděli z parkoviště. Čím víc jsme se vzdalovali od nemocnice, tím líp jsem se cítila.
„Ráno zavolám o termín na biopsii a pak uvidim, kdy pojedu za mamkou.“
„To víš že jo.“
Až za dobré dvě hodiny, až když jsme byli dávno doma, jsem si uvědomila, že lékařskou zprávu s mylnou diagnózou, mi doktor Svoboda nevrátil. Zůstala u něj. Vybavila jsem si, že po té, co jsem se oblékla, stál tak, abych na stůl, kde zpráva ležela, neviděla. I kdybych se hned ráno sebrala a jela pro ni, stoprocentně mi dá do ruky jinou, upravenou podle nálezu z ultrazvuku.
Doufala jsem, že termín na odebrání vzorku tkáně, dostanu do dvou tří dnů. Tím spíš, když doktor říkal, že to nemám odkládat. Sestra na recepci byla nepříjemná a ani potom, co jsem jí vysvětlovala, že je to akutní a že I sám lékař trval na brzkém termínu, mě nabídla datum za tři týdny. Zdálo se mi to dlouho. Šíleně dlouho! Už teď jsem čekala na mamograf dva týdny a čekání to bylo dlouhé. Teď bych měla čekat tři neděle na odběr a pak další tři neděle na výsledky? To je neuvěřitelné!! Nepomohlo mi ani, když jsem jí vysvětlila, jak doktor přehlíd´ nález a jak by rád udělal biopsii na místě, kdyby měl v té chvíli sestru v ordinaci. Recepční mi sdělila, že už tak mi nabízí termín v čase polední pauzy a tudíž budou mít jen pár minut na oběd.
„To mě ale vůbec nezajímá,“ zvýšila jsem hlas do telefonu. „Vy ste udělali chybu. A já trvám na brzkém termínu. Zařiďte si to, jak chcete! Tak mě dejte na seznamu dopředu a někoho jiného přehoďte.“
„To nejde. Je mi líto. Všichni, kdo sou objednaný na biopsii, čekaj´ .“
A to jsem si včera myslela, že během dvou tří dnů mi odeberou vzorky a pak vyrazím za mamkou. Za ní vyrazím každopádně – a to už zítra ráno. Nemohla jsem se dočkat. Naštvaná na celou nemocnici jsem házela věci do kufru a přemýšlela o úpadku zdravotnictví u nás. Nejen kvůli zdlouhavým termínům a neodborným diagnózám, ale hlavně : o přístupu lékařů a sester k pacientům. Dobré slovo a úsměv na tváři jsou sci-fi, jako by to bolelo, nebo stálo velké úsilí.
A to jsem ještě ani zdaleka netušila, co mě čeká!!