Na hranicích jsem si udělala pauzu, u M´c Donald´s si koupila cheeseburger a ledový čaj a trochu se prošla po trávníku. Mamce jsem poslala esemesku, že jsem na cestě a když všechno dobře půjde, budu tam za tři hodiny. Jak jsem se vzdalovala od české hranice hlouběji do Bavorska, bylo mi líp na duši.
Máma bydlela s přítelem Hermannem už dvaadvacet let v domku s malou zahradou v klidné čtvrti na kraji města. Kolem byly podobné vilky, upravené zahrádky I chodníčky s možností procházek do blízkého lesa. Vždycky se mi tam líbilo. Život mi tam připadal jednodušší, čistší.
Když jsem zaparkovala před Hermannovým domem a viděla mamku vycházet ze dveří, ovládla mě radost a pocit úlevy. Všechny trable byly pryč – zůstaly v Čechách.
Během mé návštěvy jsme probraly jak můj zdravotní stav, tak vztah s Alexem. Hodně jsme si povídaly, jak to bývalo dřív. A vždycky jsem se cítila mnohem líp, máma mi rozuměla.
Přemýšlely jsme spolu, kdo by nám mohl pomoct zajistit bližší termín biopsie. Vzpomněla jsem si na Báru, bývalou kolegyni z České televize. I když jsme už obě v televizi nepracovaly, zůstaly jsme kamarádky a občas si zavolaly nebo spolu poklábosily u kafe.
„Mami, Bára má ňákýho příbuznýho na Homolce, myslím, že je tam ve vedení…..“
„Tak jí zkus hned zavolat,“ mamka vyskočila z křesla a podávala mi telefon. „Raděj´ hned, ať má prostor a ty neztrácíš čas.“
Báře jsem pověděla celou anabázi s mamografem, s nálezem, kterého si doktor nevšiml a s potížemi kolem termínu biopsie. Kamarádka se mé zkušenosti divila. Považovala nemocnici Na Homolce za špičkové pracoviště a skoro se zdálo, že mi ani nevěří.
„Barunko, ten tvůj příbuznej, tam je nějaký člen vrcholovýho menežmentu, viď?“
„Tonda? Je. Lindo, já mu zavolám a dám ti vědět, jo? Určitě s tim něco udělá, neboj,“ povzbudila mě.
„Tak dík. Budu čekat na telefon. A kdyby nějaký termín byl, budu tu nejdýl pět dní. Pak můžu kdykoliv.“
„Jo, dobře. Ozvu se.“