Navzdory diagnóze, obavám z budoucnosti I z boje o život, rozhodla jsem se vytoužený výlet do New Yorku a na Floridu s Alexem a holkama uskutečnit. Říkala jsem si, že je to možná moje poslední cesta za oceán v životě a že se jí nevzdám. Elenka a Agátka se také velmi těšily a dovolená v Americe měla být I pro ně důležitou zkušeností a poznáním do života. Moje máma měla výhrady, chtěla, abych ihned zahájila léčbu a pořád se se mnou hádala. Docela necitlivě mi vnucovala své názory a nechtěla vůbec připustit, že mám právo si o způsobu a načasování léčby rozhodnout sama. To byl jeden z nejsilnějších impulsů v mém dosavadním životě k tomu, abych se jí přestala svěřovat a hlavně – důvěřovat jí.
Kamarádka Hanka pro nás přijela na čas, jak jsme se domluvily. Cesta na letiště netrvala ani třicet minut, Prahou jsme projeli rychle. Během jízdy jsem Hance stručně řekla o mé návštěvě doktora, nechtěla jsem se v tom nějak utápět. Při rozebírání mé diagnózy se vždycky rozbrečím. Kupodivu, krátká zpráva o situaci a konstatování, že odlétám a nemoc nechávám v Praze, mě samotnou uklidnila. Cítila jsem, jak se mi rozlévá klid na hrudi. Ano, vsugerovat si, že nemoc opouštím, odlétám od ní, to je výborná myšlenka!
“Já bych s vámi letěla hned” řekla s touhou v hlase Hanka. ,Ani nevíš, Hani, jak já se bojím,ˇ pomyslela jsem si. ,Bojím se hlavně toho, co přijde: operace, léčba, bolest, trápení.ˇ
“Ženský, nezdržujte!” zavelel Alex a s kufry kráčel k letištní hale.
Poslední rozloučení, přání šťastné cesty, zamávat.
Co jsme nahnali jízdou na letiště, to jsme ztratili při odbavení. To byla doba! Sotva jsme prošli kontrolou přes rám, už jsme běželi ke gatu. Všechno šlo tak rychle, nebyl čas na myšlenky o letu, o návratu,…….o všem, co mě pak čeká.
Sedadla byla po třech, my holky jsme seděly spolu, Alex přes uličku.
Let do Paříže byl krátký, personál společnosti Air France příjemný. A stajné to bylo I z Paříže do New Yorku.
Přiletěli jsme večer. Přestože nebyl na newyorském letišti J. F. Kennedyho nějaký obrovský šrumec, zdržují imigrační úředníci. Tohle na Americe nemám ráda, I když naprosto chápu, že se tímto chrání před případnými “potížisty” ze zbytku světa. Ten večer na letišti se protáhl do noci, každého cizince zevrubně prohlédli a vyslechli, zdálo se mi to po desetihodinovém letu nekonečné.
Organizace cestujících na letišti k dopravě do města je dokonalá, jako jakákoliv organizace čehokoliv v Americe. Všechno jsme našli a pochopili snadno, za pár minut, po vyřízení formalit s imigračními úředníky, už jsme seděli v metru a jeli do centra, kde jsme měli rezervovaný pokoj v hotelu Pennsylvania, v samotném srdci New Yorku – na 7. Avenue na Manhattanu. Alex ho vybral nejen kvůli skvělé poloze v centru města, ale také pro název – Alex totiž miluje skladbu na saxofon se stejnojmenným názvem.
Hotel Pennsylvania – čtvrtý největší hotel v New Yorku – postavený v roce 1919, má obrovské kouzlo.
Ten hotel má dodnes historické dveře do pokojů pro hosty, známé jako Servidors, krásné lustry, velké mosazné poštovní schránky v celé hotelové hale a spoustu dalších historických prvků včetně nábytku a osvětlení.
Z recepce jsme nešli, ale vlekli se, tahali jsme za sebou nejen kufry, ale I vlastní nohy. Bylo půl druhé ráno místního času a my byli na cestě už věčnost. Pokoj byl ve třetím patře, výhled byl ale strašný, na střechu nízké vedlejší budovy, na které bylo asi třicet klimatizačních jednotek. Za nimi v dálce siluety mrakodrapů, které svítily do noci.
“No paráda! Připadám si jako ve skladišti,” bylo vše, na co jsem se zmohla.
Rezignovaně jsem si sedla na kraj postele. Celým tělem mi proběhl chlad, uvědomila jsem si, že je tam zima. Byla jsem úplně na dně fyzicky I psychicky.