Na telefon od Báry jsem ale čekala dva dny, tři dny, nic. Čtvrtý den jsem jí napsala esemesku. Bez odpovědi.
„Mami, Bára se na to vyprdla. Nebo to nedokáže zařídit.“
„To možná spíš,“ mamka kývala hlavou jako by chtěla dodat, že má pochopení pro nezdařenou Bářinu snahu.
Z Německa jsem odjížděla smířená se vzdáleným termínem odběru vzorku, ale vyrovnaná psychicky a jakž takž odpočatá fyzicky. Pětidenní sladké nicnedělání mi vrátilo sílu I víru. Víru ve zdraví a naději, že už snad brzy získám I vytouženou práci.
V ten večer, kdy jsem se vrátila do Prahy, volala Bára. Když jsem viděla její číslo na displeji, strašně mě to potěšilo. Jako na zavolanou,… pomyslela jsem si a usmívala se, když jsem hovor vzala.
„Ahojky.“
„Lindo, promiň, že sem se dřív neozvala. Já honila toho Tondu, ale von byl na kongresu v cizině, víš? A teď přijel a zase se chystá pryč, tentokrát na dovču.“
Jak rychle naděje svitla, tak rychle zmizela. Tušila jsem, co bude následovat.
„Von by v tom stejně asi moc neudělal, víš. Já ho znám. Ale…“
„Nedělej si s tím starosti, Báro. Já se už smířila, že s termínem už nic neudělám. Jenom mě štve, že jsem měla takovou důvěru v tuhle nemocnici, víš?“
„Počkej! Já ti chci říct, že bych měla dobrý řešení. Tam, kam chodím na gyndu, spolupracujou s jedním vynikajícím chirurgem. Když maj´ u ňáký pacientky podezření na nádor, ať v prsu nebo dole, pošlou jí za tímhle doktorem. Vždycky to tak dělaj´ . Von to zhodnotí a když je problém, sám to hned operuje. Je to bejvalej primář! Představ si, dlouhý roky byl primářem na chirurgii a dodnes je jeho jméno jako zaklínadlo. Je to třída!“
Bára na mě chrlila informace s nadšením v hlase, že má pro mě něco pozitivního.
„Dneska už má svojí soukromou praxi, někde na Jarově a může k němu přijít kdokoliv.“
To pro mě byla zásadní informace. Svitla mi naděje, že se pohnu kousek dopředu.
„To zní dobře,“ uvažovala jsem nahlas. „A opravdu nepotřebuju ňáký doporučení? Třeba z tý gyndy?“
„Ne, žádný nepotřebuješ,“ slyšela jsem úsměv v hlase. Bylo znát, že kamarádka má radost z toho, že má pro mě dobré zprávy.
„Tak to je dobrý,“ I tón mého hlasu byl veselejší. „Na Jarově, řikáš? A kde přesně?“
„Hele, napsala sem si adresu, pošlu ti jí do esemesky. Doktor Najfl se menuje.“
A tak byl na světě další velký omyl – svěřila jsem se do péče Mengeleho.