Za pár minut se dveře znovu otevřely a v nich stál doktor s brýlemi a lesklou pleší, tak pětačtyřicátník. Byl stejně otrávený jako sestra, která už byla pryč.
„Co si přejete?“ Na jmenovce měl napsáno: MUDr. Svoboda.
„Pane doktore,“ snažila jsem se být milá, „tady se píše, že mám všechno negativní, rozumím tomu dobře, že jsem v pořádku?“
„Ano.“ Stál ve dveřích a nedovolil, abych viděla za ně. Svým tělem vyplňoval přesně prostor mezi futrem a křídlem dveří.
„Ale já mám v prsu bulku. A zajímalo by mě, co to je. Moh´ byste mi to říct?“
Doktor se nervózně zhoupl, rty semkl do výrazu, který běžně vyjadřuje údiv.
„Hmm. Počkejte chvilku.“ Zavřel dveře a zmizel za nimi.
Za minutu je znovu otevřel a pozval mě dál.
„Tady se svlíkněte a podíváme se ultrazvukem.“
Shodila jsem ze sebe halenku za minutku a stála u lehátka. Doktor seděl před monitorem, studoval můj snímek z mamografu.
„Ukažte, kde máte tu bulku?“ Jeho hlas už byl vstřícnější.
„Tady,“ ukázala jsem dvěma prsty levé ruky na místo na pravém prsu. Sáhl tam a jemně prohmatával.
„Lehněte si, prosím.“
Vyšetřoval mě pečlivě. Dlouho bylo ticho. Pak konečně promluvil: „Tady to je. Vidím to.“
„Co to je, pane doktore?“ chtěla jsem hned vědět.
Ticho. Dlouhé ticho. Doktor projížděl přístrojem moje prso pořád a pořád, snad patnáct minut.
„Musím si to okótovat,“ bylo jediné, co mi Svoboda řekl.
A co to teda je?“ zeptala jsem se znovu, už naléhavěji.
Neodpovídal. „Je to tuková bulka?“ rozhodla jsem se mu dávat návody.
„Ne ne, to není.“
„Tak je to cysta, že jo?“
„To můžu stoprocentně vyloučit,“ znělo přesvědčivě.
„Tak co to teda je?“ už jsme přitlačila na hlas. Rozčilovalo mě, že nic neříká.
„Vypadá to na nějaký útvar……. hm, asi novotvar.“ Jeho vyjadřování nepůsobilo, že by přesně věděl, co tam je.
„Ale není to zhoubný, že ne, pane doktore,“ dožadovala jsem se jeho souhlasu.
Zase ticho.
Když jsem svou otázku zopakovala, odpověděl: „ To právě nemůžu vyloučit.“ Otočil se na stoličce směrem ke mně a konečně přestal sledovat monitor.
„Uděláme biopsii a pak uvidíme.“ Díval se mi přímo do očí, rysy v jeho tváři byly tvrdé. „Bohužel, sestra tu už není (bodejť by byla, když utíkala domů, aby nebyla v práci náhodou o pár minut dýl), takže to nemůžeme vyřešit dnes. Vy si zítra ráno zavoláte na tohle číslo a domluvíte si termín biopsie,“ podával mi lísteček s číslem do ruky.
„Jak to, že to nebylo vidět na mamografu?“ bylo mi divné.
„No, to se nám právě občas stává, že mamograf to neukáže.“ Ruce měl v kapsách bílého pláště, ale rozhodil jimi i přesto, jako by chtěl ukázat, že si někdy nevědí rady I přes vymoženosti moderní medicíny.
Paráda! A pak důvěřujte osvětě!