„No tak stáhněte to světlo ještě níž,“ nevrle houknul znovu na sestru. „Vůbec tam nevidím!“
Doktor vystříhával zahnutými nůžkami kůži na mém pravém prsu I tkáň pod ní. Zprvu jsem bolest necítila, ale jak se dostával hlouběji pod povrch, bylo to stále bolestivější.
„Už to bolí, pane doktore,“ špitla jsem, protože jsem se styděla, že už to nemůžu vydržet. Matka mě vždycky učila, že ženy musí vydržet všechno.
„Tak tam přidáme anestezii.“ „Sestro!“
Nechápala jsem, proč je doktor na sestru najednou tak protivný…. ? Nic špatně neudělala.
Sestra mu podala injekční stříkačku s obsahem, doktor mi ji píchl do rány a pokračoval ve vystříhávání tkáně.
Byla mi zima, atmosféra v místnosti byla nepřátelská, doktor byl nervózní. Stále obviňoval sestru, že do rány nevidí. Vztekal se, že mu to nejde vystříhnout.
Zákrok byl nekonečný.
Bála jsem se znovu si říct o další anestezii, abych ho ještě víc nerozčílila.
„Auuu!“ zařvala jsem. Nadskočila jsem snad několik centimetrů nad lehátko. Poslední střih do tkáně strašně zabolel! Jako bych tam snad ani žádnou anestezii neměla.
„No jo, už jsme moc hluboko,“ suše konstatoval Najfl. „Tak tam ještě přidáme.“
Sestra se na mě podívala soucitným pohledem, viděla na mě, že jsem bolestí zpocená.
Připadala jsem si jako voják v bitvě, kterého operují v zákopech, v primitivních podmínkách a místo anestezie do mě lijí vodku. Najednou jsem si uvědomila, že takový zákrok – vyoperování části tkáně z těla – přece musí probíhat na operačním sále, za pomoci diagnostiky, přístrojů, odborného personálu….
A já ležím kdesi na Jarově, na stole starého doktora, který mi vystříhává kus masa z těla, je sprostý na sestru, protože nevidí a pro mě nemá dost silnou anestezii.
Začala jsem se bát. Myslela jsem na to, že v čekárně už na mě určitě čeká Alex, že tam nervózně přechází a až mě uvidí, tak mě obejme. Odveze mě domů. Ta představa mě uklidňovala.
„Auuu!“ z představ mě opět vytrhla strašná bolest. „Strašně to bolí, doktore!“ hlas se mi úplně zlomil.
„Další injekci,“ houknul na sestru. „Už to bude.“
Doktor byl zpocený.
Sestra mě držela za levou ruku, vůbec jsem si nevšimla, kdy mě za ni chytila. Dívala se na mě laskavýma očima, ve kterých byla něha, soucit, porozumění, ….. byla jsem jí vděčná.
Měla jsem pocit, že tam ležím celou věčnost. Bolest se stupňovala, jak se doktor dostával hlouběji do těla. Byl stále více zpocený, nevrlý, mě byla stále větší zima.
¨Alex už je jistě v čekárně,¨opět jsem utíkala myšlenkami za dveře ordinace. ¨Možná slyší, co se tady děje.¨
„Mohla byste laskavě vytřít tu ránu, sestro?! Je to plné krve, copak to nevidíte?“
Setra mlčky tamponem vysušila ránu.
Jak to může snášet?, pomyslela jsem si. Je na ní vždycky tak protivný?
„Vysušit!“
„Ano.“
„Tááák, a máme to,“ s úlevou v hlase komentoval doktor můj poslední výkřik bolesti. Mezi rameny nůžek měl ten kus masa, kus tkáně mého prsu a vkládal ho do nějaké lahvičky. Myslela jsem na to, že porod mě tak strašně nebolel. A na to, že jestli to přežiju, už NIKDY!
nepodstoupím něco podobného. Už tehdy mě napadlo, že mi to nikdo nebude věřit, když to budu vyprávět.
„Už to jen zašiju a můžete běžet. Přijde pro Vás někdo?“
„Ano, pane doktore. Manžel,“ zalhala jsem. S Alexem jsme manželé nebyli.
Když jsem po zašití té rány vstávala z lehátka, bylo pode mnou úplně mokro, jako bych se počůrala. Mokrý flek byl I mezi lopatkami a pod vlasy. Nohy se mi podlamovaly, musela jsem se jednou rukou opírat o lehátko, abych neupadla.
„Pošlu to do laborky a zhruba za dva týdny budou výsledky. Dám vědět. Ale jak jsem říkal: bude to v pořádku. Vy si doma vemte nějaký brufen a chce to se šetřit, odpočívat.“
,Výborně! Po takovém zákroku si mám vzít brufen?! Nevěřila jsem vlastním uším!“
Byla jsem absolutně vyčerpaná, tak moc, že jsem měla pocit, že jsem bolestí vypotila několik kilogramů tělesné váhy.
Nejistými kroky jsem směřovala ke dveřím ordinace, abych byla už pryč. Nohy jsem ale měla slabé, jako by mě nechtěly poslouchat. Když jsem se přestala rukou opírat o lehátko, málem jsem upadla.
„Jste v pořádku?,“ zeptala se setra, která si všimla mého vrávorání.
„Ano, jsem, děkuju,“ poslala jsem jí vděčný pohled a se slovy: ,na shledanou¨ už otevírala dveře do čekárny. Alex do ní právě vstoupil dveřmi z venku. ,Kde byl, do pytle, tak dlouho?¨bylo první, co mě napadlo. ,Jak to, že na mě dávno nečekal v čekárně? Vždyť ten zákrok musel trvat celou věčnost!¨
Ale kdepak: celé to trvalo „jen“ čtyřicet minut. To jen mě se zdálo, že je to nekonečné…..
Výsledek z laboratoře mi doktor Mengele zavolal za dva týdny.