Termínu do nemocnice Na Homolce jsem se nemohla dočkat. Doufala jsem, že jde o cystu nebo nějaký tukový útvar. Podobná bulka se mi před lety udělala v třísle a za několik týdnů se sama vstřebala. Budu mít jistotu, je to prevence, říkala jsem si. Všude kolem sebe jsem v poslední době slyšela naléhavé volání lékařů I celebrit po nepodceňování prevence a jak důležité je přijít včas, v čele s Annou K. a Naďou Urbánkovou. Měla jsem sama ze sebe dobrý pocit, jak zodpovědná jsem ke svému zdraví I ke svým blízkým.
V předvečer vyšetření jsme si s Alexem promluvili o napětí a hádkách, které mezi sebou máme. Alex tušil, že budu chtít odjet na pár dní k mámě a nechtěl, abych odjížděla v napjaté atmosféře. Měla jsem vždycky dojem, že na mámu strašně žárlí. Vůbec neviděl rád, když jsem si s ní telefonovala, nebo jí jela navštívit.
Mluvili jsme dlouho do noci. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak strašně se cítím sama a jak v něm nemám žádnou oporu.
„Tolik dní nejistoty, Alexi, co to mám s prsem? Bojím se, potřebuju o tom s někym mluvit. A ty? Vyhýbáš se tomu tématu a kdyby jen to! Ještě seš pořád arogantní, schazuješ mě ve všem, co udělám. Jednou blbě uvařim, podruhý špatně nakupuju, jindy se zas hloupě vyjadřuju…. Pořád něco!! Furt mě jen kritizuješ!“ Nevědomky jsem zvyšovala hlas, asi abych dala větší důraz na to, co říkám. „Jak se mnou mužeš žít, čoveče? Když sem tak neschopná a blbá?“
Mlčel. Díval se na mě, jak gestikuluju rukama. Vždycky, když zvýším hlas, předsunu bradu dopředu a mírně se předkloním směrem ke svému protějšku. Rysy v obličeji mi ztuhnou a na krku naběhnou svaly. Nevypadám tedy vůbec hezky. V záchvatu boje mi to bylo jedno.
„Místo toho, abys mi pomoh´ zaměstnat myšlenky něčim příjemným a trochu se snažil mě podpořit, pořád a pořád nacházíš důvody, proč mě zkritizovat,“ pokračovala jsem. „Něco ti řeknu: těšim se k mámě, jak malá holka. Těšim se, až vodsud vypadnu a nebudu se muset bát, co zas bude blbě a do toho uvažovat o bouli v prsu.“
„Pustíš mě taky ke slovu?“
„Prosim.“
„Jestli´s to vnímala takhle, tak to mě mrzí. Já sem měl dojem, že bude lepší, když ten problém nebudeme rozmazávat. Někdy se řiká, že je lepší o tom nemluvit, aby se to nepřipomínalo. A raděj´ dělat, že je všechno v pořádku a řešit nějakej problém, až když se potvrdí. Takže promiň, jestli sem to vzal za špatnej konec.“
„Hm, to teda vzal,“ zabručela jsem. Nečekala jsem omluvu, ale bylo mi to příjemné.
Alex se totiž NIKDY za nic neomlouvá. To je strašná vlastnost! Vždyť chybovat může každý a je pak správné se za chybu omluvit. O to víc, když uděláme chybu ve vztahu k milované osobě.
„Hele, zejtra du na mamograf a pozejtří odjíždim k mamce. Trochu si odpočinu, už taky budu vědět co mi je a pak se to uklidní,“ snažila jsem se smírem ukončit diskuzi. Alex přikývl.
„Jo, jasně. Užiješ si s mamkou v Německu a pak už bude fajn. Na to vyšetření pudu samozřejmě s tebou.“
„To nemusíš, já to zvládnu,“ dělala jsem hrdinku. V duchu jsem ale doufala, že mě Alex bude dál přesvědčovat, že chce jít se mnou.
„Půjdu. Určitě.“
„Tak jo. Sem ráda,“ raději jsem souhlasila, aby si to nerozmyslel.