Jak pravil klasik: „jednou jsi dole, jednou nahoře.“
Každý z nás má úspěšné dny, plné slunce a štěstí, radosti a lásky,… a mnohdy se zdá, že je to na mnoho dlouhých let, ne-li napořád. O to bolestivější je pak rána, kterou nám život dá, o to delší potřebujeme čas, než se vzpamatujeme z nějakého osobního neúspěchu, zklamání, neštěstí, které (zákonitě) po takovém období přijde.
Každý z nás dokáže reagovat jinak rychle na životní pády a zvraty, někdo potřebuje delší čas, někdo se odrazí ode dna a nastartuje úplně nový život a jiný už se nikdy úplně nezvedne…, přestane si věřit, přestane věřit ve své schopnosti, ve svou sílu, ve své přátele… Škoda. Protože každý člověk je „jednou dole a jednou nahoře“ a není důvod si myslet, že už navždycky zůstanu dole. I kdyby rána, kterou jsem od života dostala, byla obrovská, zničující. I po té nejčernější noci plné bouří, vichřice a krupobití, vyjde jednoho dne slunce, kaluže vysuší, vzduch prohřeje…
Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh, který je právě toho důkazem a dala tím naději všem, kteří si myslí, že slunce už nikdy nevyjde…..