První květnovou sobotu jsem si náhodou v pravém prsu nahmatala bulku. Ležela jsem odpoledne na gauči a jen tak mimoděk se podrbala v místě, kde podpaží přechází na vnější stranu prsu. Útvar to byl velký asi jeden a půl centimetru a trochu se při tlaku hýbal.
„Já mám bulku, Alexi!“ vykřikla jsem najednou do tiché místnosti a současně se rychle posadila.
„Ále, prosim tě. Jakou bulku? Kde bys k ní přišla?“ Alex dřímal a tak reagoval spíš automaticky, než že by si uvědomil význam toho, co říkám.
„Vážně. Tady. Sáhni si,“ nedala jsem se odbýt, prsty levé ruky přiložené na místě nálezu. Poposedla jsem si až k němu. Naléhavý tón mého hlasu ho přinutil otevřít oči a s námahou se posadil.
„Ukaž.“ Alex přitiskl prsty na mé prso a soustředil se na bulku. „No, něco tam je, ale to nebude tak dramatický, neboj.“ vůbec nepřipustil, že bych mohla mít zdravotní problém.
„Tak si zajdeš k doktorovi, ne?“ Jeho hlas byl rozespalý a tak nějak nezúčastněný. Měla jsem vztek.
„Hm, to si dojdu,“ řekla jsem nazlobeně.
Vůbec na to nereagoval. Lehl si znovu na gauč a pokračoval ve dřímání.
Zbytek víkendu jsem přemýšlela o bulce. Pořád jsem si na ní sahala, v naději, že už tam třeba není. Ale I v těch nejodvážnějších myšlenkách jsem si představila maximálně nějakou cystu.
V pondělí jsem zavolala do nemocnice Na Homolce a požádala o termín na mamografu. Objednací lhůta bývá tak tři týdny, ale když jsem sestřičce vysvětlila, že mám nějaký útvar v prsu, ochotně mi našla termín za třináct dní.
Byly to dlouhé dva týdny. Pořád jsem přemýšlela, co by to tak mohlo být. S Alexem se o tom nedalo vůbec mluvit. Kdykoliv jsem na to téma zavedla řeč, odbyl mě, nebo hned odvedl řeč jinam. Často byl až hnusný. Cítila jsem se sama. A nejen na problém s prsem. Hádky byly na denním pořádku. A to už od konce ledna. Měla jsem pocit, že mi Alex vůbec nerozumí, byla jsem nespokojená. Jistě k tomu velkou měrou přispěla I skutečnost, že už rok nemám práci, a já vždycky bývala zvyklá na úspěch. Ať jsem se v životě pustila do čehokoli, vždycky jsem si dala ten nejvyšší cíl a šla za ním – cílevědomě, pečlivě. A vždy jsem cíle dosáhla. Teď jsem ale prožívala pocit marnosti.
Denně jsem volala své mámě do Německa, abych měla kontakt s nějakou spřízněnou duší a jinak celé dny trávila domácími pracemi, venčením našich dvou jorkšírů a čekáním na telefon – od kohokoliv.
Mnohokrát jsem si kladla otázku: „Je tohle ten pravý rodinný život? Už to takhle bude napořád? Ten stereotyp, beznaděj, starost o potřeby svých blízkých, o jejich pocity, o jejich radosti, štěstí, …?“ A vzápětí mi na mysl přišla otázka: „A co já?“, kterou jsem hned zahnala, s pocitem viny, že bych snad chtěla taky od života ještě nějakou radost pro sebe.