To je teda výborný! Napadlo mě. Ženy mají chodit preventivně na mamograf, všude se píše a říká: nepodceňujte prevenci a pak se dozvíte, že přístroj k tomu určený to neukáže? Proč tedy ta prevence? Proč stojí vyšetření šest set korun, když je k ničemu? A kolik žen ročně odchází stejně jako já s lékařskou zprávou, že jsou v pořádku a odnáší si domů v prsou nádory, které přístroj neukázal? Brrr! To je šílený!!
„Ráno si zavoláme. Myslíte, že je to vážné?“ pořád jsem chtěla utěšovat a slyšet, že o nic nejde.
„Požádejte je o co nejbližší termín. Být vámi, neodkládal bych to,“ polohlasně dodal. Už se vůbec nechoval tak nepřístupně jako před chvílí ve dveřích ordinace. „Musíme zjistit, jestli je to zhoubné nebo ne a potom se podle výsledku zařídit.“
Vyšla jsem na chodbu jako omámená. Alex hned vstal ze židle a šel mi naproti.
„Tak jak?“ visel mi na rtech.
„No, nevypadá to vůbec dobře. Prej si mám zavolat o termín na biopsii. Mám tam nějaký nález, ale prý se z ultrazvuku nedá určit, co to je.“
Alexův výraz byl vážný. „Ani nenaznačil?“
„Když jsem se několikrát snažila vydolovat z něj ňákej názor, vyloučil prakticky všechno: cystu, tukovou bouli, a já nevim co ještě. Jen nádor prej vyloučit nemůže.“
„Takže von to na mamografu přehlíd´ , že jo?“
„Jo, řikal, že se občas stane, že to na skríningu není vidět.“
„Kecá!“ rozzlobeně reagoval Alex. „Kecá. Přehlíd to a teď se vymlouvá. Kdybys měla doporučení vod doktora a nešla jen tak sama, určitě by si dal majzla. Takhle si myslel, že je to banální prevence.“
„Ale já sem vyplnila do těch formulářů…..“
„Ále, formuláře sou na hovno! To nikdo nečte,“ skočil mi do řeči. Kdyby je čet´ , nepřehlíd´ by to.“
„Neměla sem možnost s nim mluvit, Alexi. Byla sem s asistentkou, co to vyšetření provádí a pak už sem jen čekala na popis toho snímku,“ měla jsem potřebu se obhájit. „Toho doktora sem ani neviděla.“
„Ale já tě přece z ničeho neobviňuju. Jen nahlas přemejšlim, jak se stalo, že si nevšim tvýho nálezu na snímku. Kdyby tě provázelo doporučení vod gynekologa nebo jinýho doktora, dal by si větší pozor. A když vyplníš do dotazníku, že máš ňákej problém, tim spíš by tě měl vidět a na ultrazvuk tě pozvat.“
Něco na tom, co Alex říkal, bylo. Šli jsme k autu na parkovišti, všechno bylo rozpálené. Vzduch se horkem tetelil, z asfaltu I zaparkovaných aut sálal žár. Na chvíli jsem zalitovala, že jsem se do ordinace vrátila. Kdybych odešla s papírem, že jsem v pořádku, mohla jsem si teď užívat sladkého nevědění a cítit se zdravá. Místo toho jsem si odnášela telefonní číslo na recepci onkologie a trápila se myšlenkou, že mám v těle problém. Něco mi říkalo, že jsem si svou pečlivostí a trváním na vysvětlení právě zachránila život.