Tenhle způsob života mě samozřejmě nenaplňoval. Scházela jsem se na kafíčka s kdekým, kdo mi mohl zprostředkovat práci, nebo mě někam nasměrovat, zkontaktovat, … Dny bez úspěchu se táhly a deprese prohlubovala. Špatně jsem spala, ráno jsem bývala od čtyř, pěti vzhůru, unavená, nevyspalá, ale usnout se už nepodařilo. V deset hodin dopoledne jsem únavou tahala nohy za sebou. A to jsem se vlastně jenom nasnídala, umyla a vyvenčila psy. Vyčerpaná jsem byla schopná usnout v sedě na gauči. Nechápala jsem to a byla jsem si tou nekončící únavou „z ničeho“ sama sobě protivná. Přemýšlela jsem o tom, jestli můj fyzický stav nějak souvisí s depresí, ve které se momentálně cítím, nebo jestli souvisí s věkem. Přišlo mi to tedy trochu přehnané, ve dvaačtyřiceti se cítit tak unavená a bezdůvodně. Jak se asi cítí lidé v sedmdesáti? Brrr!! To nemůžu přežít, říkala jsem si. Asi to bude tou depresí.
Dny plné hádek s Alexem, výčitek, že nevydělávám peníze, únavy a strachu z vyšetření prsu, byly už pro mě tak nesnesitelné, že jsem se rozhodla po vyšetření na mamografu odjet na pár dní k mámě do Wurzburgu. Chtěla jsem si udělat pár pěkných dní, odreagovat se od každodenní péče o blaho rodiny a myslet trochu na sebe. V jiném prostředí se člověk většinou nesoustředí tolik na problémy doma a to jsem potřebovala jako sůl!
Alex mě dokázal urazit, vytočit, ponížit, tak snadno, že poslední rok to vypadalo, jako by ho těšilo, že má nade mnou moc a že se kvůli našim hádkám trápím. Každou chvíli byl protivný, přenášel na mě svoje nálady. Někdy mu to vydrželo I několik dní. Když byl naštvaný, nemluvil, nebo odsekával, hledal na mě jen chyby nebo důvod k hádce. Nebyla jsem ve vztahu spokojená. Často jsem přemýšlela o tom, jak ráda bych se odstěhovala s Elenou do vlastního bytu, jako to bylo dřív, než jsem poznala Alexe. Krásný dvoupodlažní byt ateliérového typu, ve kterém jsme všichni bydleli, jsem sice z půlky financovala, takže jeho prodejem bych získala svou polovinu peněz a mohla si pořídit bydlení vlastní. Potíž ale byla v tom, že bych sebe a Elenku neuživila, protože jsem byla bez práce. Stala jsem se tedy na Alexovi závislou. Moc jsem si přála získat práci, která by mě naplňovala a která by mi zároveň umožnila osvobodit se ze vztahu, který mi už nepřinášel radost, pohlazení a pochopení.
Věřila jsem, že kdybych se odstěhovala, prospělo by to našemu vztahu, nechtěla jsem se s Alexem nadobro rozejít, na to jsem ho příliš milovala. Jen jsem chtěla získat svou ztracenou hodnotu, svou sebejistotu a sebevědomí. I Alex by se pak ke mně choval jinak.