Druhý den jsem brzy ráno vstala, abych nejela celý den v horku. K mamce do Wurzburgu je to asi čtyři sta sedmdesát kilometrů. Příjemná cesta, pokud máte rychlé auto a funkční klimatizaci. Ta moje ale z nějakého důvodu přestala už přede dvěma měsíci chladit a já se nedostala do servisu. Jednak proto, že jsem byla pořád v depresi, a taky proto, že jsem na opravu neměla peníze. S Alexem jsme se hádali a já si nechtěla o peníze říkat. Musela jsem tedy počítat s tím, že se auto po cestě rozpálí a že zůstávat v něm zavřená do odpoledních hodin na sálajících dálnicích, bude nesnesitelné.
Alex byl milý, když jsme se loučili, ale smutný. Věděla jsem, že není rád, když odjíždím. Slíbila jsem, že přijedu za pět dní a ani o den déle. Mával mi a měl tak zoufalý výraz, až mi ho bylo líto.
Ten chlap mě má vážně rád, pomyslela jsem si. Až se vrátím, pomiluju se s ním tak, že na to nikdy nezapomene.
Cesta ubíhala skvěle. Šlápla jsem na plyn a užívala si radost z rychlé jízdy. V autě mi bylo vždycky dobře. Sžila jsem se s ním, když jsem dojížděla za prací z Liberce na Kavčí Hory do Prahy, do České televize. Byla jsem pět let moderátorkou zpravodajství na programu ČT 24. Rychlé přesuny z televizního studia do sto dvacet kilometrů vzdáleného domova, kde na mě čekala tehdy osmiletá Elenka, byly samozřejmostí. Rychlost sto sedmdesát kilometrů v hodině byla moje obvyklá. Později jsem byla v téhle rychlosti schopná psát jednou rukou I esemesky, nebo jíst, pít, hladit psa. Nejdůležitější funkcí, kterou pro mě jízda autem měla, byla možnost být chvíli sama se sebou. Utřídit si myšlenky, odreagovat se. První dva roky po rozvodu jsem cestu do Prahy většinou probrečela. Sedla jsem do auta a řešila v hlavě Romana, náš vztah, všechno, co jsme spolu prožili. Dostávala jsem ze sebe emoce, které mě přerůstaly, které jsem nemohla v práci, před televizní kamerou, ani před malou Elenkou, ventilovat. Neměla jsem prakticky nikde prostor se ze svého žalu vykecat, vyřvat, vybrečet. Jen v autě. Jela jsem jako šílená, křičela jsem a slzy mi stříkaly až na přední sklo. Za zrcátkem se houpal andělíček. Dostala jsem ho od mamky, když jsem začala jezdit autem, aby mě ochraňoval. Malý andělíček smetanové barvy, s tmavými vlasy a zlatými křídly. Pověsila jsem ho na zlatou stužku tak, abychom na sebe viděli. Někdy jsem ho prosila o pomoc, aby mi vrátil mou rodinu, Romana a všechno krásné, co jsme spolu prožívali. Jindy jsem na něj křičela, jak může dopustit, abych se tak strašně trápila, jak se může dívat na to, jak se ke mně Roman chová, jak mi ubližuje, proč nás opustil? Přála jsem si pro něj tvrdý trest. Viděla jsem ho na invalidním vozíku, na nemocničním lůžku chroptícího a napojeného na hadičkách, otrhaného a opilého v parku na lavičce,… Moje fantazie pracovala naplno. Tyhle moje výlevy mi pomáhaly získat rovnováhu, aspoň do té míry, že jsem byla schopná za dvě hodiny, po návštěvě kostymérny a maskérny, vylézt před kameru a naprosto rezervovaně a profesionálně sdělit divákovi, co je doma I v zahraničí nového. To, samozřejmě, vyžadovalo obrovskou disciplínu a perfektní sebeovládání, protože zpravodajství, jak známo, je jedním z mála pořadů, které jsou vysílány „na živo“. Diváka nezajímají vaše trable, nic ze soukromí se nesmí projevit na hlase. Záleží na intonaci, artikulaci, na důrazu, dokonce I na dýchání. To vše ovlivňuje důvěryhodnost sdělení. Musíte svůj hlas absolutně ovládat a přesvědčit diváka, že to, co říkáte, je objektivní a pravdivé.
Stejným odreagováním pro mě bývala cesta zpátky do Liberce. Skutečnost, že co řeknu ve studiu, nemůžu vzít zpět, jak se ušklíbnu, mrknu, přeřeknu, je nevratné a bez možnosti opravy, vyvolávala určitý stres. Když jsem před budovou zpravodajství sedala do svého auta věděla jsem, že teď už jsem to zase já, sama sebou, uvolněná, přirozená a můžu se tvářit jak chci. Auto mi udělalo velikou službu. Bylo pro mě to, co pro jiného psycholog. Nestyděla jsem se před ním (v něm) brečet, prosit, sprostě nadávat, vyhrožovat, zkrátka : potřebovala jsem ho pro duševní rovnováhu, bylo mi přítelem.